Dřevěná i WPC terasa má dvě části: prkna, na která se chodí, a rošt, na kterém prkna leží. Prkna se vybírají podle vzorníku a o roštu se často rozhodne až na stavbě podle toho, co je zrovna po ruce. Přitom rošt se po dokončení terasy už nedá opravit jinak než rozebráním celé plochy.
Podklad pod roštem
Rošt musí ležet na něčem, co se nepohne. Nejčastěji se používají tři varianty:
- Betonová deska — nejstabilnější, rošt se na ni pokládá přes podložky nebo stavitelné terče. Deska musí mít spád, jinak pod terasou stojí voda.
- Zhutněný štěrk s betonovými patkami — patky v rozteči podle roštu, mezi nimi štěrk a geotextilie. Levnější než deska, voda vsakuje.
- Zemní vruty — ocelové vruty zašroubované do země. Rychlé, bez betonování, vhodné do svahu nebo tam, kde se nedá kopat.
Co nefunguje: pokládat hranoly přímo na zeminu nebo trávník. I tlakově impregnované dřevo v trvalém kontaktu s vlhkou zemí shnije. Pod celou plochu terasy patří geotextilie, která zabrání prorůstání plevele, a rošt musí být od podkladu vždy oddělený podložkou nebo terčem, aby pod ním proudil vzduch.
Z čeho rošt postavit
Dřevěný rošt je nejlevnější a nejrozšířenější. Používá se sibiřský modřín, tropická dřeva nebo tlakově impregnovaný smrk. Pravidlo zní: rošt by měl být minimálně stejně trvanlivý jako prkna. Modřínová prkna na smrkovém roštu dávají smysl jen tehdy, když je smrk kvalitně tlakově impregnovaný a dobře odvětraný.
Hliníkový rošt je dražší, ale nehnije, nekroutí se a je dokonale rovný. U WPC teras je to nejbezpečnější volba, protože WPC prkna jsou méně tuhá než dřevo a každá nerovnost roštu se na povrchu projeví. Hliník má ještě jednu výhodu — nízkou výšku, takže se hodí na balkony a tam, kde je u dveří málo místa.
WPC hranoly se nabízejí jako doplněk k WPC prknům. Samy o sobě nejsou nosné — musí ležet celou délkou na pevném podkladu, typicky na betonové desce. Na terče s velkými rozestupy nepatří.
Rozteče: tady se šetří nejvíc a nejdráž
Vzdálenost mezi hranoly roštu určuje, jak moc se prkno prohne pod krokem. Příliš velká rozteč znamená, že terasa „pruží", prkna se časem prohnou a u WPC se může objevit trvalá deformace.
Orientační hodnoty:
- Dřevěná prkna tloušťky 25–28 mm — rozteč hranolů zhruba 40–50 cm
- WPC prkna — obvykle 30–40 cm, přesnou hodnotu vždy určuje výrobce konkrétního profilu
- Diagonální pokládka — rozteč se zkracuje, protože prkno překlenuje větší vzdálenost
U WPC se návodu výrobce držte doslova. Rozdíl 5 cm v rozteči je rozdíl mezi terasou, která je po deseti letech rovná, a terasou, která se prohýbá mezi hranoly. Většina reklamací WPC, které se řeší, nemá příčinu v materiálu, ale právě v roštu.
Spád a odvětrání
Terasa potřebuje spád, aby voda odtékala. U dřeva a WPC stačí 1–2 % ve směru prken, tedy tak, aby voda stékala podél prkna, ne přes něj. Spád se dělá roštem nebo podkladem, ne podkládáním jednotlivých prken.
Stejně důležité je odvětrání. Pod terasou musí proudit vzduch, aby rošt i spodní strana prken po dešti vyschly. V praxi to znamená:
- Volný prostor pod prkny alespoň několik centimetrů, ideálně víc
- Obvod terasy neuzavírat úplně — obklad hrany nechat s mezerou nebo větracími otvory
- Spáry mezi prkny udržovat průchozí, protože i jimi terasa dýchá
Uzavřená terasa bez proudění vzduchu je nejrychlejší cesta k hnilobě u dřeva a k plísním a deformacím u WPC.
Spáry, dilatace a napojení na dům
Dřevo i WPC pracují. Dřevo hlavně na šířku s vlhkostí, WPC hlavně na délku s teplotou. Obojí potřebuje prostor.
Mezi dřevěnými prkny se nechává spára zhruba 5–8 mm podle šířky prkna a vlhkosti dřeva při pokládce. U WPC se spára mezi prkny obvykle řeší sponami, které ji nastaví samy. Na čelech prken, tedy tam, kde na sebe prkna navazují nebo končí u zdi, nechte u WPC dilataci podle délky prkna. Dlouhé prkno se v letním slunci prodlouží o několik milimetrů a když nemá kam, vyboulí se.
Od zdi domu musí být terasa oddělená. Rošt ani prkna se zdi nedotýkají a mezi terasou a fasádou zůstane mezera, kudy odteče voda a projde vzduch. Terasa přiražená na sokl drží u zdi vlhkost a ta se dřív nebo později projeví na fasádě.
Spoje a šrouby
Prkna se k roštu připevňují buď viditelně šrouby shora, nebo skrytě sponami v drážce prken. Skryté uchycení vypadá čistěji a na povrchu nejsou díry, kde by stála voda. Pohledové šrouby jsou pevnější a u některých dřevin jediná rozumná cesta.
Šrouby musí být nerezové. Pozinkované šrouby v modřínu nebo dubu reagují s tříslovinami ve dřevě a kolem hlavy se objeví černé skvrny, které nejdou vyčistit. U tvrdých tropických dřevin se otvory předvrtávají, jinak prkno praskne u hlavy šroubu.
Pergola a rošt: myslete na to předem
Pokud na terase plánujete pergolu, řešte její kotvení dřív, než se začne stavět rošt. Sloupy pergoly se nemají kotvit do roštu ani do prken — potřebují vlastní základ, na kterém je konstrukce stabilní i při větru a pod sněhem.
V praxi to znamená připravit patky nebo kotevní místa v podkladu a rošt kolem nich vynechat. Dodatečně se to dá vyřešit taky, ale znamená to rozebrat část hotové terasy. Stejně tak kabely k pergole, osvětlení nebo motoru markýzy je dobré položit pod rošt v chráničce před pokládkou prken.
Co si pohlídat, když terasu staví někdo jiný
Pokud terasu nestavíte sami, zeptejte se dodavatele na čtyři věci: jakou rozteč hranolů použije, z čeho bude rošt, jak zajistí odvětrání a jaký bude spád. Kdo terasy staví správně, odpoví hned. Kdo odpovídá vyhýbavě nebo slibuje, že „rozteč se nějak udělá", ten na roštu pravděpodobně šetří.
A než se pustíte do stavby, rozmyslete stínění. Pergola i markýza potřebují kotvení a napájení, které se nejlépe připraví ve stejném kroku jako rošt. Kotvení i vedení kabelů pod terasou řešíme při zaměření pergoly nebo markýzy, takže to zvládnete v jednom kole.